Rozhovor s Martinou Longinovou

představitelkou postavy Hranice

Jak jste se dostala k projektu HRA-NIC-e? Čím Vás oslovil?

V červnu 2015 na národní přehlídce Wolkerův Prostějov ke mně přišel Radovan Lipus, léta se tam setkáváme, a zeptal se, co dělám v srpnu. Řekla jsem, že jedu do kláštera v Broumově na malířský plenér s Národní galerií (ráda kreslím a maluju). Byl velmi překvapen a pravil, že v tu stejnou dobu se tam bude připravovat představení HRA-NIC-e a zda bych v tom nechtěla hrát... Hranici. Ať si rozmyslím, jestli chci jet do Broumova malovat nebo hrát divadlo. Byla jsem rozhodnutá hned. Plenérů, kurzů bude ještě hodně, ale HRA-NIC-e je přece jenom jedna :-) Navíc mám ráda zajímavé výzvy, smysluplnou práci a taky Radovana... Nepochybovala jsem ani minutu, že to celé bude stát za to. Se svými malířskými přáteli jsme se pak občas v klášteře setkávali a já si nenechala ujít jejich vernisáž a oni zase navštívili zkoušku našeho představení a dokonce nám i vyrobili do inscenace madonku :-) Tato „náhoda“ byl pro mne zázrak už od začátku...prostě “srdcovka“ :-)

Hrála jste někdy ochotnické divadlo? Jaký k němu máte vztah?

Ano, 10 let jsem chodila do literárně-dramatického oboru ZUŠ v Kolíně a hráli jsme všelijaké inscenace. Později jsem byla spoluzakladatelkou amatérského divadelního spolku IGDYŽ při divadle v Kolíně. Vedl ho David Dvořák, dnes známý jako tvůrce Kašpárka v rohlíku. Celá léta jezdím do porot na amatérské divadelní festivaly, mám to prostředí, lidi a atmosféru moc ráda, je to trochu jiné tvůrčí prostředí, než to profesionální. Mám v něm mnoho přátel a kolegů, což mě těší, proto pro mne taky nebylo nic nového, že jsme tady v souboru prostě pracovali společně všichni lidi „od fochu“. Bylo to báječné, ta tvůrčí pestrost lidí z celé republiky s různými zkušenostmi.

Znala jste Broumov nebo jeho okolí před tím, než jste sem přijela kvůli Hranici nebo to pro Vás byla první návštěva Broumovska? Oblíbila jste si nějaké konkrétní místo?

Byla jsem v minulosti v Adršpachu a jeho okolí asi jako hodně českých turistů, ale popravdě - více jsem kraj neznala. Musím zmínit, že má babička byla sudetská Němka, která se do Čech provdala. Žili v Děčíně-Podmoklech, pak v Krásné Lípě a celá její původní rodina zažila odsun. Píšu to zde proto, že kraj pohraničí severních Čech mi přijde daleko smutnější, než Broumovsko, tady to dýchá, žije, je tu malebná příroda, nádherné památky, pozitivní náboj... Nevím, čím vším to je, ale každé pohraničí prostě takové není... Uchvátila mě Hvězda (pan Dientzenhofer prostě uměl) a nedivím se, že je poutním místem. Mám pak oblíbený celý klášter, přitahuje jako magnet a dává sílu a inspiraci. Budu se sem moc ráda stále vracet a celé Broumovsko dále poznávat. Miluju, když přijíždím autem do Broumova, ten nádherný pohled, který se otevře za Broumovskými stěnami. Radovan tomu, tuším, říká, „broumovský balkón“. Je tu génius loci všude, kam se podíváte, kam vstoupíte :-)

Jak hodnotíte spolupráci s režisérem Radovanem Lipusem a dramaturgyní Renatou Putzlacher?

Radovana Lipuse znám delší dobu a vždy jsem si ho velmi vážila jako režiséra i jako člověka. Bylo mi vždycky líto, že jsme spolu nikdy nepracovali, byť se k tomu v minulosti už schylovalo... Jsem nesmírně šťastná, že se to konečně povedlo! Takže jak hodnotím spolupráci? Byla to veliká radost ! Klobouk dolů, jak pracuje jako režisér, navíc v tak krátkém čase, který jsme měli na zkoušení, neztratit nervy, vše potřebné a tolik lidí na place zvládnout, já bych se z toho asi zbláznila :-)! Je to profesionál „par excellence“! Renatu jsem před tím znala jen jako autorku některých jejich básní, které jsem slyšela přednášet. Jsem nesmírně ráda, že jsem tuto zajímavou a všestrannou ženu, tvůrkyni mohla poznat trochu blíž... Chytrá, inspirativní, neobyčejně tvořivá žena, s takovou je opět radost se setkat a nasávat její zkušenosti a práci. Taky se často u divadla nestává, že by autor, scénárista, dramaturg byl denně na place a tvořil tak intenzivně „za pochodu“ jako tady. Úžasné !!! Jen pevně doufám, že jsem u obou těchto osobností nezklamala důvěru, kterou mi nabídkou dali.

V HRA-NIC-i ztvárňujete titulní postavu Hranici. Jak se Vám „sžívalo“ s touto postavou, čím je pro Vás specifická?

Když mi Radovan řekl, že budu hrát Hranici, první, co mě napadlo, bylo - no jo, to nebude velká role, tak tam někde budu stát u závory v domečku a budu pouštět lidi sem a tam, to bych snad mohla zvládnout... Když jsem pak dostala scénář se všemi písničkami, polilo mě trochu horko a říkala jsem si – no, holka, stát tam někde v rohu teda asi nebudeš, ono toho bude víc :-) Začala jsem se učit text, písně, zjišťovat vše o historii kláštera, regionu a začalo mě to nesmírně bavit už doma. Na zkoušení jsem se opravdu moc těšila, a to nadšení mě nepustilo dodnes, ba co víc, stále roste! Celá inscenace i postava Hranice je naprosto výlučná vším. Tento projekt Jana Školníka je velmi vzácný a výjimečný. Je to nevšední počin, který jaksi přesahuje svým významem běžná divadelní představení. Dotýká se naší české historie, kořenů, uvedomění si, kdo jsme, jak jsme tu žili, žijeme a dál žít budeme. Je to představení, které má nejen pobavit, ale i poučit, zamyslet se nad mnoha důležitými tématy, která nás provázejí celou historií dodnes. Proto si myslím, že tak diváky oslovuje, najdou tam své příběhy. Pro mne Hranice není o tom, že odehraji roli a jdu domů. Pobyt v klášteře a práce na této inscenaci má přesah do osobního života a je velmi aktuální. Vždyť vše v životě se neustále točí kolem hranic, ať už v jakémkoliv směru, a to nejen v současnosti v tématu uprchlíků. Hranice se týkají každého z nás v každodenním životě a vztazích. Sedím např. u TV a říkám si u zpráv – vždyť jsem Hranice, musím něco udělat! Je to zvláštní pocit hrát tuto postavu, vlastně neživou, je to personifikace hranice, a přece tak živou. Je to úžasný nápad, že mě Renata stvořila... A jsem pyšná na to, že ji mohu hrát a že žádná jiná herečka to štestí mít nebude...WOW :-)!

HRA-NIC-e vznikla během velmi krátké doby, zkoušelo se něco málo přes dva týdny. Jak se ohlížíte za tímto hektickým „zrodem“? Jak jste prožívala čas před premiérou?

Jistě, bylo to velmi intenzivní a náročné, někdy i 10-12 hodin práce denně, večer a v noci to v hlavě běželo neustále... Ale já jsem už během zkoušení na celý tento maratón měla tento názor – někdy je lepší pracovat takhle v koncentrovaném čase a naplno, než když se práce vleče několik týdnů, měsíců, množství času ještě zdárný výsledek zdaleka nemusí přinést. Byli jsme všichni stále přítomni, nikdo se nerozptyloval ničím jiným, veškerý čas a energie šly do HRA-NIC-e, přineslo to, myslím, své ovoce. Projekt byl celkově bezvadně připraven, také všichni lidé, kteří na něm pracovali, klášter nás přirozeně dopoval vírou a silou, že se dílo podaří. Před premiérou jsem trému měla, ale větší bylo přesvědčení, že to dobře dopadne, modlila jsem se za to. V sále bylo vyprodáno, já cítila natěšení, energii diváků i nás všech, věřila jsem, že je nezklameme a dáme do toho všechno.

Pracujete v současné době i na nějakém jiném divadelním projektu?

Jsem původně herečka, vystudovala jsem činoherní herectví na DAMU, byla jsem u divadla 10 let, v angažmá v Kolíně, v Mladé Boleslavi a pár let na volné noze v Praze, ale herectví už se intenzivně nevěnuji. Časem jsem dala více přednost jiné práci – v ČRo Praha, celoživotně se věnuji uměleckému přednesu a mluvenému slovu vůbec, pracuji jako porotkyně, lektorka i organizátorka na různých prestižních festivalech a soutěžích, pracovala jsem i jako tlumočnice do znakového jazyka a učím jeho základy, jsem spíkrem na aukcích obrazů a především učím děti a mladé lidi v literárně-dramatickém oboru ZUŠ v Kolíně, kde jsem sama začínala, to je práce, která mě těší a dává mi smysl. Ovšem na divadelní prkna jsem nezanevřela a když přijde zajímavá nabídka jako právě HRA-NIC-e, jsem velmi šťastná, že mohu pracovat na něčem, co je vzdálené současné převažující komerci, mohu si za představením plně stát a těšit se z něj, jako je tomu v Broumově!