Ohlasy

Výběr z médií:

Místní kultura, 27. 6. 2024: ZDE

Naše Broumovsko, 30. 6. 2024: ZDE

Náchodský deník, 4. 7. 2024: ZDE

Naše Broumovsko, 3. 8. 2024, rozhovor s Renatou Putzlacher: ZDE

Náchodský deník, 21. 8. 2024: ZDE

Ohlasy diváků:

Veronika Dittrichová, Smilovice u Třince, 10. 9. 2024   

Procházím branou broumovského kláštera, vcházím na nádvoří a žasnu nad krásou a vznešeností místa. Ohlížím se zpět staletími a představuji si, kolika poutníkům byl asi broumovský klášter útočištěm a cílem. Kostel sv. Václava se cudně skrývá a nenuceně zve dovnitř. Letmo se s ním domlouvám, že mu příště věnuji svou pozornost, leč nyní pospíchám na komorní divadelní představení, které slibuje setkání s osobnostmi skrz staletí s klášterem osudově spojenými.      

Vydala jsem se zhruba 300 km z Třince do Broumova zhlédnout divadelní hru Dobré dílo. Plná očekávání a únavy z cesty usedám do dlouhé lavice určené divákům. Něčím mi připomíná tu kostelní.

Jsem v Opatském sále broumovského kláštera. Nechávám na sebe působit tlumené barvy fresek na stěnách s krajinomalbami místního okolí. Barokní sál zalévá zlaté světlo deroucí se skrz okno a propůjčuje místnosti atmosféru klidu a bezpečí.

Hra začíná.

Poutník prochází středem sálu, přemítá, probouzí mou zvědavost a já se nechávám ukonejšit jeho slovy:

 „Pokud se vydáváš na cestu, nechť je tvá cesta dlouhá.“

Připadá mi, jako by šel podél mořského břehu. Příboj vln se v pravidelných intervalech tříští o písek, slyším šumění vody. Tím vším je pro mě poutník naprosto uvěřitelný a hodný naslouchání. Jsem dychtivá obrazů věcí příštích.

Žasnu nad tím, že zvuk moře nebyl pouštěn z reproduktorů, ale vyluzoval jej pohyb dlouhého šedého vlnitého pruhu papíru položeného uprostřed celého sálu. Dva mniši, skloněni v černých hábitech s kápěmi, které jim zakrývaly obličej, papír postupně rolovali a rytmickým sunutím po podlaze vytvářeli zvuk a šum mořských vln.

Čím dalším mě ještě tvůrci překvapí?

Mohu se domýšlet, že postavy mnichů symbolicky předznamenávají dvě významné benediktinské osobnosti spojené s broumovským klášterem – rozšafného básníka, kněze modernistu přelomu 19. a 20. století Sigismunda Ludvíka Boušku a neuvěřitelně odvážného, pevného a statečného opata „chuligána“ i básníka Anastáze Opaska, který prožil peklo totalitních režimů 20. století.

U scény, kdy byl roku 1949 Anastáz Opasek zatčen za „velezradu a špionáž ve prospěch Vatikánu“ a odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu s „vnějším nepřítelem“ přestávám skoro dýchat. Herci jsou totiž, díky neobvyklé scéně uprostřed opatského sálu, divákovi velmi blízko. Kajetán Písařovic – zde Anastáz Opasek – obchází prostor podél řady diváků – vnímáme, že je v cele. Těžkým krokem vězně nesoucího brutalitu a nesmyslnost krutosti totalitního režimu obchází sál – svou celu – stále dokola, dívá se upřeně lidem do očí a říká:

Nemohu vstát a stát

chodím 16 hodin denně

dnes a zítra a stále sem a tam na několika metrech cely

té ruzyňské ne já sám, ale tisíce osamělých mužů

i žen ne já sám, ale i starší zajatci režimu

neodsouzení jen takto připravovaní

k falešným výslechům

Nemohu vstát ani stát …

Ačkoliv vím, že byl opat Opasek vězněn a odsouzen na doživotí, neuvědomila jsem si dosud, jakou trýzeň asi prožíval, co neunesitelného nesl. Tvůrci divadelní hry mi umožnili prožít s postavou neprožitelné a více si uvědomit, za co vše lidem pevným ve své víře vděčíme.

Dobré dílo zpřítomňuje i další české umělecké osobnosti, které spojuje víra, naděje, láska, obětavost, opravdovost, ale také Broumov (a Břevnov). Ať už je to odkaz na katolického vydavatele Josefa Floriana, básníka a malíře Bohuslava Reynka, jeho ženu Suzanne Renaud, spisovatelku a překladatelku Marii Stryjovou, či „duchovního syna“ Anastáze Opaska – písničkáře a neúnavného buřiče českého svědomí – Karla Kryla. Pro nás vzdálenější od Broumova je zajímavé, že broumovský klášter hrál svou roli i v životě spisovatele Josefa Škvoreckého.

Přemýšlím nad tím, jak se hra dotkla mnoha mých smyslů vnímání. Jak k tomu všemu přispěli špičkoví herci z divadel a rozhlasu z Prahy, Brna, Uherského Hradiště (Michal Bumbálek, Zdeněk Trcálek, Kajetán Písařovic, Zuzana Černá, Jana Kozubková a další), kteří společně s místními ochotníky vytvořili tak skvělé dílo.

Vidím Jana Matáska – autora hudby – jak udává tón, rytmus a tempo – jak jsou na něj herci napojeni a zpívají. Vidím Jakuba Šafáře – mladého broumovského nadaného hudebníka – coby Karel Kryl hraje na kytaru, provází diváky svým nadšením a upřímností, protože DOBRÉ DÍLO je nutnost, odkaz a cesta i pro nás.

Děkuji Renatě Putzlacher, autorce scénáře a dramaturgyni, a Radovanovi Lipusovi, režisérovi, za zpřítomnění těch, kteří „jsou jako hudba, průzrační,“ podstatní.