Rozhovor s Terezou Vereckou

autorkou divadelní hry

Jak došlo k tvé spolupráci na inscenaci Cesta Emericha Ratha?

Nabídka přišla jako většina nabídek: Totiž tak, že vás někdo osloví. V tomto případě to byl režisér Petr Lanta, který zastupoval klášter a pana Jana Školníka. Zajímavé bylo, že tvrdil, že jsem mu byla doporučena nezávisle na sobě několika divadelníky, z nichž některé ani neznám.

Dostala jsi nějaké konkrétní zadání, jak by měla hra vypadat? Tematicky, příběhově…

Měla jsem volnou ruku – jediné, co bylo jasně dané, byla osobnost broumovského rodáka Emericha Ratha, která se tyčila ve středu celého projektu. Ovšem vždy, když vzniká nějaký podobný projekt, o němž spolu diskutují dva a více lidé, přichází každý už s nějakou představou. Nevím, jak moc se představy pánů Petra Lanty a Jana Školníka lišily od výsledného textu, který jsem odevzdala. Vím ale jistě, že bychom se shodli, že výsledek musí nutně obsahovat písně.

Podle čeho jsi volila témata k písním pro hru?

Snažila jsem se, aby píseň vždy vycházela z konkrétní situace v textu, a přesto měla právo její rámec opustit. Píseň je něčím, co by divák za normálních okolností neměl mít šanci spatřit - je nahlédnutím klíčovou dírkou, posloucháním za dveřmi. A tak se člověk dozví něco z vnitřního světa postav, co by jemu ani ostatním postavám normálně nebyly schopné a snad ani ochotné sdělit. Možná písní říkají o sobě i něco, co si ani oni sami nejsou ochotni připustit.

Jak dlouho text vznikal, psala jsi ho i jinde než v broumovském klášteře?

Práce na textu začaly druhého ledna, kdy jsem dorazila do Literárního domku v klášterní zahradě a strávila tam celý měsíc. Byly to ale spíš práce výkopové – četla jsem si materiály a hledala v nich něco, co by zarezonovalo se mnou. Za ten měsíc jsem zvládla dát dohromady třetinu hry. Celý text jsem odevzdala třicátého dubna. Hra tak vznikala mezi Broumovem a Prahou. Plánovala jsem na textu pracovat i během své únorové cesty po Indii. Tam se ale bohužel psát nedalo. Celá Indie vás zahltí jako voda, která vám při plavání zrovna vteče do nosu.

Ovlivnil tvůj pobyt v Literárním domku výslednou podobu textu? Byl klášter v něčem inspirací?

Jsem člověk, který vyhledává klid a samotu (což je něco jiného, než osamělost) a v tomto směru byl literární domek a přilehlé zahrady kláštera ráj. Bylo také zajímavé procházet se po stejných místech a krajinách, kterými se kdysi procházel Emerich Rath.

O čem tvá hra pojednává? Na jaké momenty ze života Emericha Ratha ses zaměřila?

Spíš na které momenty jsem se nezaměřila. Schválně jsem se nevěnovala nejslavnějšímu a nejpropíranějšímu momentu ze života Emericha Ratha: totiž jeho záchranné akci při slavné tragédii Hanče a Vrbaty. Emerich Rath ve svém životě žil jednu dramatickou situaci za druhou, a ty neprávem zůstaly v opomnění. Těch situací bylo tolik, že se mi bohužel nedařilo uchopit a vměstnat je do textu všechny. Co ale měly svým způsobem společného, byla bezmoc. A bezmoc v Emerichově životě vrcholila s jeho koncem. Pro mne je jedním z nejzářnějších okamžiků bezmoci stáří - takové stáří, kdy duše by chtěla, ale tělo nesmí. Proto hra pojednává o Emerichově konci – je fikcí o jeho dobrodružném stáří.

Kdybys měla možnost setkat se s Emerichem, při jaké příležitosti jeho bohatého života by to bylo?

Obdivuji ty, co dokázali během válek odolat všeobecné nenávisti a strachu, vystavit sebe i svou rodinu nebezpečí a pomoci ostatním. Emerich Rath během druhé světové války skrýval německého Žida. Ráda bych se s ním setkala krátce po tom, kdy se pro tento krok rozhodl. To je ovšem chvíle úzkosti a strachu, chvíle Emericha „hrdiny“. Věřím, že by bylo velice milé setkat se s Emerichem Rathem i za zcela všedního dne – třeba když si šel zrovna do krámu pro rohlíky. 

Divadlo je krásná forma, ale Emerich... Nehodil by se spíše výpravný film? A jakou scénu bys ráda viděla na filmovém plátně?

Stálo by za to vidět film zpracovávající okolnosti okolo vyvlastnění Rathova obchodu se sportovními potřebami na Příkopech a jeho následné uvěznění. Ale jestli někde v Emerichově životě kamera vysloveně chyběla, pak na všech jeho výpravách po evropských řekách.  Když v roce 1921 sjel Pád a Tiberu. Nebo když urazil 360 kilometrů na kajaku po Sieně, aby byl v čas na zahájení olympiády v Paříži.

A chtěla bys s Emerichem divokou Tiberu sjet také?

Já bych ráda, ale myslím, že bych mu to příliš komplikovala.

Přijedeš se podívat na premiéru?

A kdo ne? Já doufám, že se na premiéru přijedou podívat všichni. A kdo nepřijde na premiéru, tak alespoň na některou z repríz.

A teď otázka na tělo - myslíš, že by tě měl Emerich Rath rád? O čem byste se spolu bavili?

Já doufám, že měl.  A to i po tom, co by si přečetl mou hru. A snad bychom se s ním o ní i dlouho bavili.