Rozhovor s Petrem Lantou

režisérem inscenace

Jak jste se k režírování inscenace dostal a proč jste se rozhodl tuto výzvu přijmout?

Asi před rokem a půl mi má dobrá známá, televizní dramaturgyně řekla, že v klášteře v Broumově shánějí člověka, který by zde organizoval kulturní akce. Ji samotnou to lákalo, ale její závazky jí to neumožňovaly. Dopadlo to tak, že mne pan Školník pověřil přípravou konceptu divadelního projektu a následně jeho organizací. Uvědomil jsem si ale nakonec, proč shánět režiséra, vždyť jsem sám režisérem. Cítil jsem, že by mi bylo líto, kdybych zpracovávanou látku sám nemohl tvůrčím způsobem uchopit. Navíc mne k tomu povzbuzovali lidé v mém okolí.

Na čem se teď pracuje nejintenzivněji?

Každý den teď pracuji s texty Terezy Verecké a Pavly Nohýnkové, promýšlím podobu scén, jejich důležitost nebo pořadí – i když vím, že jakmile začneme naplno zkoušet, budu první, kdo původní záměry bude měnit. Nevěřím v divadlo vytvořené pouze u stolu. Divadelní inscenace vzniká interakcí lidí. To neznamená, že příprava je zbytečná, naopak – štěstí přeje připraveným. S výtvarníkem Petrem Vaňkem řešíme podobu kostýmů, rekvizit i celých scén, pilně komunikuji s představiteli hlavních rolí.

Znal jste před tím postavu Emericha Ratha? Co zajímavého jste o této nevšední osobnosti zjistil?

Musím se přiznat, že do loňského roku jsem znal pouze jediného člověka s tímto příjmením – našeho bývalého pana ministra. Rozsah činností a pestrý život Emericha Ratha mne doslova zaskočily. Říkal jsem si, jak je možné, že není všeobecně znám. Nejvíce mne na něm asi zaujala schopnost zvládnout nejrůznější složité situace a odvaha jít vstříc zdánlivě šíleným výzvám a vydržet být aktivní po celý dlouhý život. Ještě krátce před smrtí chce sportovat a pracovat. Při překládání jeho textu jsem si například uvědomil, že to musel být také člověk se smyslem pro humor, což je mi sympatické. Navíc si čím dál tím víc uvědomuji, že hodně myslel na druhé. Nechtěl vyhrávat jen pro své uspokojení. Zaujalo mne také, že měl velkého obchodního ducha.

Na nazkoušení hry budete mít pouhých 14 dní – bude to velký stres? J

Bude i nebude. Rozhodně by to na mně nikdo neměl pozorovat. Člověk si nesmí připouštět, že je tak málo času; je potřeba jej maximálně efektivně využít. Z druhé strany – příležitost být společně s celým týmem 14 dní bez zbytečného rozptylování je dnes celkem unikátní. I profesionální scény mají problém s plánováním zkoušek, neboť herci pro svou obživu přijímají nejrůznější nabídky. Moji pozoruhodní učitelé Sergej Fedotov či doc. Jan Hyvnar mi říkali, že za 14 dní může vzniknout dobrá inscenace. Na druhou stranu ani měsíce zkoušení nezaručí, že nevznikne propadák. Divadlo se nám může jevit jako alchymie, dějí se v něm kouzelné procesy, které někdy plně nechápou ani samotní tvůrci. Důležité je dát rodící se inscenaci co nejvíc, jsem přesvědčen, že vložená energie se vrátí.

Pracujete v současné době i na jiných projektech?

Aktuálně pracuji na dvou dalších – připravuji inscenaci inspirovanou velkou postavou českých dějin generálem Klapálkem, premiéra bude v prosinci v Divadle v Celetné. Také jsem byl pozván na mezinárodní festival do ruské Permi, hned po premiéře v Broumově začneme zkoušet, premiéra bude v Rusku. Uvedeme tam hru „Překvapení v Rusku aneb miluji tě, nenávidím tě!“ – jedná se o psychoanalytické drama s prvky černého humoru. Jiné inscenace a projekty bych zatím neupřesňoval – určitě ale chci vytvořit divadlo s mentálně postiženými.

Jaké divadelně-režisérské výzvy už máte za sebou?

Se Společností dr. Krásy jsem úspěšně vytvořil inscenaci té hry od Williama Shakespeara, jejíž název se nemá vyslovovat. (Jedná se o Macbetha.) Zdramatizoval jsem také nově objevený román mého oblíbence Julese Verna – Paříž ve 20. století. V Divadle v Dlouhé jsem jako první v naší zemi inscenoval dramatický text Jana Pavla II. Před zlatnickým krámem. Také jsem se pokusil uvést na jeviště Samotu Aloise Jiráska, což byl tvrdý oříšek. Mezi divadelní výzvy bych ještě určitě zařadil Hru o svaté Dorotě, dramatizaci gotického románu Mnich (G. M. Lewis), Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha či Nedorozumění Alberta Camuse. Také jsem jako hodně mladý inscenoval balet s orchestrem na motivy Molierovy hry Sganarele aneb domnělý paroháč, aniž bych věděl, jak se takový balet vůbec dělá. To byla velká odvaha. Nesmím zapomenout na Fausta v mezinárodním česko-ruském obsazení s Markétou v podání skvělé Heleny Dvořákové. Věřím, že další výzvy na mne čekají.

9. červenec 2018