Rozhovor s Renatou Putzlacher, autorkou HRA-NIC-e

Monika Načeva & Michal Pavlíček

8. prosince 2017 / Dřevník

více info >

Výstava fotografií Landschaft

Vernisáž: 2. 11. 18:00, Lapidárium

více info >

Adventní trh / 17.12.2017

Tradiční předvánoční trhy s bohatou nabídkou regionálních produktů

více info >

Historické příběhové dílny

Nové zážitkové workshopy pro ZŠ a SŠ

více info >

20. července 2015 - Již za měsíc se v Broumově sejdou divadelní umělci ze všech koutů republiky, v čele s tvůrci nové divadelní inscenace HRA-NIC-e: režisérem Radovanem Lipusem, scénografem Šimonem Cabanem a autorkou scénáře a dramaturgyní Renatou Putzlacher. Začne tak třítýdenní zkoušecí proces, jehož vrcholem bude premiéra 26. srpna v 19 hodin v sále Dřevník. Přečtěte si, jak se k projektu dostala jeho autorka Renata Putzlacher, jaký vztah má k Broumovsku a ke klášteru a co ji inspirovalo při psaní scénáře...

Jaký máte vztah k Broumovsku vy osobně? Kdy poprvé jste tento region navštívila?

Poprvé jsem byla v Broumově v roce 1999. Po české premiéře divadelní verze Pravěku a jiných časů Olgy Tokarczuk (přeložila jsem ji pro Těšínské divadlo) jsem jela navštívit její polskou autorku, která v té době žila v Krajanově u polsko-českých hranic. Poslední zastávkou na této cestě byl Broumov, a tak jsme se šli s manželem podívat na klášter. Někdo si všimnul, že jsme z Těšínska a řekl nám: „Před chvílí odtud odjel převor Siostrzonek, ten je přece od vás“. Bylo nám líto, že jsme se takto minuli, protože jsme ho oba znali ještě z Českého Těšína.

A pak mi po letech P. Prokop Siostrzonek nabídnul spolupráci na česko-polsko-německém oratoriu o svatém Vojtěchu, které napsal Jiří Pavlica. To už byl první důležitý krok k hlubšímu poznání odkazu tohoto benediktinského mnicha a klášterů v Břevnově i v Broumově. Můj vztah k Broumovsku se tedy začal odvíjet duchovním směrem a hned na začátku mě oslovilo příjmení Dientzenhofer. Proto, že zní stejně exoticky, jako to moje, že je spojeno s kavárnou, místem, které je mi blízké a především kvůli broumovské skupině kostelů. Nakonec jsem je všechny viděla zblízka a díky těmto výletům jsem také poznávala neopakovatelný genius loci Broumovska.   

Jak jste se k projektu HRA-NIC-e dostala a čím vás oslovil?

K projektu jsem se dostala zase díky převorovi Siostrzonkovi, jelikož měl rád představení Těšínské niebo s písničkami Jarka Nohavici, které jsme před 11 lety připravili společně s režisérem Radovanem Lipusem a herci Těšínského divadla. Byl to česko-polský projekt s prvky slezského nářečí vyprávějící o pohraničním regionu, z něhož oba pocházíme a mysleli jsme si, že mu porozumí jen obyvatelé Těšínska. Nikdy by nás nenapadlo, že malé Těšínské divadlo navštíví s tímto představením spoustu měst a několik států, že je natočí Český rozhlas a Česká televize. Pak jsme ještě s Radovanem připravili ve Slováckém divadle českou premiéru s názvem Denní dům, noční dům – dramatizaci knihy Olgy Tokarczuk. Když jsem ji psala, Olga nevěřila, že tyto spletité příběhy z Kladské kotliny lze realizovat na divadelní scéně. A tak jsme se zase za ní vydali skrz Broumov a Šonov, o němž se autorka v knize zmiňuje.

Takže když po několika letech vyvstala idea divadelního projektu na Broumovsku, byla to pro mě výzva a zároveň možnost navázání na dva naše předchozí projekty v rámci volné trilogie. Stačila jedna schůzka s Radovanem Lipusem, Šimonem Cabanem a Janem Školníkem z Agentury pro rozvoj Broumovska, a název inscenace byl na světě. Převor mi hned na začátku řekl, že hledají s Janem Školníkem spřízněné duše a nepochybovala jsem o tom, že první podmínka byla splněna.       

Jak dlouho jste pracovala na scénáři? Co pro vás bylo inspirací při psaní?

S Janem Školníkem jsme se poprvé sešli v listopadu 2013 a tehdy se mi dostaly do ruky veškeré materiály, týkající se Broumovska a revitalizace kláštera. Jelikož to není můj rodný region, musela jsem k tématu přistupovat trochu jinak, než v případě představení Těšínské niebo. Tady jsem měla díky iniciátorům projektu skvělé zázemí, na Broumovsku se vždy cítím jako na dovolené, a tak jsem se mohla se svobodnou myslí ponořit do tématu. Intuitivně jsem reagovala na první podněty – byl to mj. znak opata benediktinských klášterů, který jsem viděla na různých místech, název Hvězda, který ze začátku zněl trochu astronomicky, hrob na broumovském hřbitově s trnovou korunou (ostnatým drátem?) a jménem Adelheid Schultes, představa Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který prý „skicoval v krajině“. Najednou jsem o titulní Hranici začala přemýšlet jako o antropomorfní bytosti, důležité postavě, která nás musí provést příběhem od prazačátků až do konce. Věděla jsem, že se ty první inspirace v mé hře objeví, a pak nastala doba intenzivních studií. Strávila jsem spoustu hodin v knihovnách, protože jsem chtěla vědět víc o prvních osadnících, benediktínech, architektech, konfliktech, ale především o tom pozitivním, co nám tady ti, kteří žili před námi, zanechali. 

Mohla byste přiblížit, o čem inscenace HRA-NIC-e bude? Proč by si diváci neměli nechat představení ujít?

Něco jsem už naznačila a nevymyslím nic nového než to, o čem píšeme v tiskové zprávě. Tento divadelní projekt bude vyprávět o nutnosti vlastního zakotvení a získání kořenů, o hranicích na mapách i v lidských srdcích, bude také pokusem pohlédnout na události minulé s nostalgií i humorem. Humor hraje v inscenaci důležitou roli, není to přece historická epopej, ty psal Alois Jirásek. Ten se také objeví v našem představení, nejdříve jako student broumovského gymnázia, který chodil „na handl“ i na Hvězdu a ke konci s radostí objeví svoji lavičku v parku zvaném Alejka. Ovšem dnešní studenti tam určitě nechodí číst jeho díla :-).

Hned na začátku, když jsem hledala nějaké motto, otevřela jsem zakoupenou v klášterní kavárně knihu, čtyřicet krátkých meditací nad Řeholí sv. Benedikta, jejichž autor P. Prokop Siostrzonek píše: „Člověku jde o nalezení kořenů (minulost), aby se o ně mohl opřít a díky nim hledal naději (budoucnost) a tímto způsobem nalézal plnohodnotný život (současnost)“. Doufám, že tu trochu naděje si diváci odnesou, i když poměrně idyllický závěr hry nám dnes narušují události, které nutí nejenom nás přemýšlet o hranicích a železných oponách, které znovu vznikají v současné Evropě.

Hra se dotýká i nelehkých historických událostí na Broumovsku – jak komplikované bylo začlenit tyto události do scénáře? Nebojíte se reakce místních obyvatel?

Nežila jsem na Broumovsku a většina místních obyvatel také zná klíčové události jen zprostředkovaně. Vím jenom, že nemám právo soudit, protože jsem tyto hraniční – nomen omen – situace nezažila. Psychologická kolektivní vina je dle Junga tragickým prokletím, jež se týká spravedlivých i nespravedlivých, pakliže se vyskytli v blízkosti místa, kde se hrůza odehrávala. Plně se ztotožňuji se snahami osvícených činitelů na Broumovsku, kteří se snaží to prokletí prolomit a daří se jim to. Vím, že to určitě není „kraj bez naděje“ – já jsem tady pookřála.   

Kromě toho, že jste autorkou scénáře inscenace HRA-NIC-e, jste také její dramaturgyní. Můžete přiblížit, co pro vás tato profese znamená a v čem spočívá její náplň u HRA-NIC-e?

O dramaturzích se občas říká, že znají scénář, který nenapsali, mají přehled o inscenaci, kterou nerežírují a mají přehled o veškerých pracích kolem představení, které nevykonávají. Já jsem scénář napsala a už jsme si s režisérem řekli, co vyškrtneme a co ještě musím dopsat. Tudíž v srpnu jdu na plac, abych byla režisérovi i jiným kolegům po ruce a abych v tom tradičním realizačním chaosu byla člověkem, který si zachovává určitý odstup a občas řekne, že jdeme správným směrem. Nepochybuji, že se text hry bude ještě během zkoušek měnit a právě tu nejistotu i tvůrčí kvas mám ráda. Jsem týmový hráč a na náš tým se těším, protože je v něm spousta inspirativních osobností.

 

Sdílejte na